Report - Rally Lužické Hory 2012

01.05.2012

Lužické hory jsou pro mě vedle Bohemky druhou domácí soutěží a tudíž jedním z mých každoročních motoristických vrcholů. Většinou už ve středu či čtvrtek mě navštíví někdo z borců, cestujících do centra soutěže. Tentokrát jsme ale naopak s Uctívačem ve čtvrtek vyrazili na Sever my. V Machníně ve vojenském prostoru, pár kilometrů severně od Liberce, totiž testovali (lépe řečeno měli testovat) Honza Sýkora a navrátilec po loňské podzimní havárii v Jeseníkách Andrej Chepil. Přestože akce měla začít ve tři, přivítal nás osamocený fotograf Marek Sekáč. Těsně za námi přijeli již tradiční Sykyho pomocníci při testech na Severu – větrovští hasiči. Následovali „direttore“ Jarda Houba, fotograf Martin Konopáč a Luboš Gešvinder st., před čtvrtou pak konečně dodávka s logy Racing Activities Mládek s Alexem Homolkou za volantem a „devítkou“ na podvalu. Až poté dorazili Honzík s Martinkou a Honzou Šlehoferem. Ještě větší skluz měli Míra Houdek se znovuzrozeným Andrejovým lancerem. Poslední dorazil z Německa cestující Andrej. Celý Sykyho test se však zredukoval jen na pár svezení do „tý tý“ (tak Syky označil místo, kde se hodlá točit) a zpět. Pak selhalo levé zadní rameno (klasická nemoc „er čtyřek“) a nastala práce pro mechaniky.

Cestou do Bolky jsme se s Uctívačem rozhodli projet si část legendární rychlostní zkoušky nedávné minulosti – Malou Skálu. Pokochali jsme se pohledem na zříceninu hradu Frýdštejn (točila se zde pohádka „O princezně Jasněnce a létajícím ševci“) a nádhernou krajinu. Při průjezdu technickou erzetou, kdy jedna ostrá zatáčka střídá druhou, jsem v dlouhém pravém vracáku v lese zavzpomínal i na Bohemii 1999. Tehdy jsme v tomto místě s mým bráchou Jéňou a tehdejšími kumpány – bratry Tomášem a Honzou Jarošovými, přezdívanými „Kuře“ a „Mr. Bean“ – slavili vítězství Emila Trinera a Miloše Hůlky s tovární octávii WRC poté, co jejich největší rival Milan Dolák s mnohem starší celicou GT4 ulomil kolo. Hlavou se mi též přehrál skvělý výkon Milana Vítka s naším tehdejším sousedem z paneláku Mirkem Hanzlíkem a bílým nissanem týmu ROTO a tehdy vycházejících hvězd Romana Kresty a Honzy Tománka s Ládíkovým kitem. Ti za sebou na šestém místě nechali spoustu velkých jmen v silných čtyřkolkách.

Původně plánovanou návštěvu sedmého, rozhodujícího utkání hokejové baráže mezi BK Mladá Boleslav a KLH Chomutov jsme nestihli a zamířili s Uctívačem rovnou do Sportovky za finanční poradkyní Janou:-) Průběh jsem sledoval pouze prostřednictvím Trampových SMS. Popravdě po zhlédnutí nasazení některých hráčů v předchozích utkáních a informacích z velmi dobrého zdroje o dohodě několika boleslavských hráčů s Chomutovem o angažmá na příští sezónu mě výsledek nepřekvapil. Chomutov prostě chtěl víc nejen na ledě, ale i investicemi do stadionu, zázemí, mládeže (vyhrál juniorskou i dorosteneckou Extraligu) atd. Nechci tady teď dělat generála po boji a škodolibě kopat do vedení BK MB. Nicméně pokud bude sestup znamenat konečně koncepci, ustálení trenérského týmu (super debil Hnilička už byl spolu s trenéry vyhozen) a angažování hráčů, kteří za Bolku chtějí hrát a nejen z ní ždímat peníze, mohlo by to být při plánované širší baráži plusem do budoucna. Aby už nemuseli lidé jako loni trenér Miloš Holaň hodnotit kývnutí na nabídku Boleslavi jako šlápnutí do velkého hovna a fanoušci v prázdném kotli rozvinout transparent „NEHRAJETE – NEFANDÍME“… Ale teď už zpět k rallye:-)

V pátek večer dorazily kamarádky z Blovic Zuzanka a Simonka. Popovídali jsme u Kepkeho v Čejeticích a na Rožátově a v sobotu ráno v půl osmé už nás nabírali Uctívač s Ivanem Říhánkem, tradičně přesní jako švýcarské hodinky. U kina Forum (dnes diskotéka, patřící otci autokrosařů Radka a Anežky Francových) se připojil Robert „J. D.“ Zlický. Obětavě dorazil mezi dvěma nočními, protože si Lužické hory nehodlal nechat ujít:-) Za nádherného slunečného počasí a letních teplot jsme se ve vynikající náladě vydali vstříc druhému sprintu sezóny.

Ivan absolvoval Lužické hory loni s Jirkou Sutrem a totálně nespolehlivým cliem od Milana Lišky. Využili jsme proto jeho znalostí tratí (byť byly značně pozměněné a loňské úseky se jely obráceně) a vydali se od cíle úvodní vložky z Bílého Kostela asi kilometr a půl proti směru trati. Trochu mi vadili příliš úzkostliví pořadatelé, nutící nás přes dostatek času táhnout se lesy a loukami. Oproti laxním borcům na Valašce zase opačný extrém. Zde by mě zajímala jejich konfrontace třeba s divokými Wallachian Ultras:-) Přesto jsme ale včas dorazili do kýženého místa a z bezpečí lesní stráně měli jako na dlani rychlé zatáčky.

Tratě Lužických hor jsou proslulé svoji krásou a náročností. Letos však už dle slov mnoha posádek i zástupců asociace jezdců připravila parta v čele s Honzou Krečmanem opravdový vrchol obtížnosti. Sítem se stala už úvodní vložka. Po relativně klidně jedoucích wrcech předvedl největší nasazení Máca Semerád. Fascinoval nás mezi kopci a lesy se rozléhající zvuk porsche Olafa Dobberkaua. Zároveň jsme také zažili největší zklamání. Až o dvě pozice za svým startovním pořadím projeli po problémech s převodovkou a výměně defektu hned po startu Honzík Sýkora s Martinkou Škardovou. Po „dvojce“ nám volali o časy, zdali má smysl pokračovat. Po Ivanově sdělení ztráty 3:03 na patnáctého Semiše se pak rozhodli netrápit techniku bez šance na body a odstoupili. Nedočkali jsme se Milana Pantálka (převodovka) a Jirky Hanáka, jenž opřel lancera střechou o strom. Kupodivu celou erzetu absolvoval Honza Halala s nespolehlivým focusem. Převodovka ho přinutila odstoupit až za cílem. Ve dvoukolkách měli nejvíce navrch domácí Pepa Zimmermann a Robert Kořístka. Mým oblíbeným a oproti Vrchovině solidněji obsazeným „sedmičkám“ vládl Jirka Hladík. 

Hodně zajímavé zážitky nás čekaly při návratu k autu. Ivan už nám po studování výsledků zvěstoval o havárii Andreje Chepila s Lubošem Gešvinderem na „naší“ vložce. Jelikož kolem nás ještě projeli, bylo jasné, že skončili někde v krátkém úseku do cíle a měli bychom na ně natrefit. Stalo se tak po velkém náletu v levé, kde jsme se stali svědky doslova „grupáče.“ S levou rukou v šátku, pohmožděnou o volant, a uklidňující cigaretou nám Andrej popsal předchozí průběh. Po pozdním brzdění vylétli bez velkých škod na autě ven. Následně v šoku sledovali, kterak do jejich lancera přilétl zelený kadett německé posádky Danny Galle – Dirk Osc. Třetím do party se posléze stal ještě Polák Marek Mularczyk s citroënem. Při pohledu na tuto mezinárodní sestavu bych si snad i myslel, že byl oživen za socialismu velmi populární Pohár míru a přátelství:-)

Druhým navštíveným místem bylo pravé odbočení na prachu v Grabštejně, obci proslulé gotickým hradem z třináctého století, přestavěným v šestnáctém na renesanční zámek. Celkově mě krajina na Liberecku, Turnovsku a Semilsku fascinuje svým převýšením, krajinou a právě obrovským množstvím historických památek. Mezi diváky jsme potkali Jirku Sutra s Martinem Lošťákem s rodinami a nafasovali kartičky Jaromíra Tomaštíka (tomu se na Lužických horách stejně jako loni velmi dařilo a až na poslední erzetě těsně přišel o pódium) a Olgy Lounové od dua půvabných hostesek. To už jsme dávno věděli o volném průjezdu třetí vložky a dvanáctiminutovém zpoždění po havárii Mácy Semeráda. Ten rozházel lancera po cestě, naštěstí bez újmy na zdraví. Nedočkali jsme se ani s imprezou a Marcelou Ehlovou debutujícího Mirka Jakeše (defekty) a Vaška Dunovského. Ten mi později volal, že na „čtyřce“ vzplála elektrika jejich fabie S2000 a jen doufá, že shořely pouze kabely a nedošlo k poškození jednotky. Štěstí nepřálo ani oběma borcům s porsche. Maik Stölzel skončil na „pětce“, Olaf Dobberkau vzplál na „sedmičce“. Přesto ale považuji třídu GT za obrovské zpestření. Mrzí mě, že zatímco ve vyspělých evropských zemích (Německo, Belgie, Francie, Španělsko) mohou tato auta jet, v našich připosraných krajích nikoliv, nejedná-li se o výjimku jako nyní díky sérii DRS. Před lety jsme se dokonce snažili pomoci Olafovi ke startu na Pražském Rallysprintu a ani na tomto „pouťáku“ to vzhledem ke striktním předpisům FIA a FAS nešlo. My na šesté vložce počkali na Pepu Zimmermanna a poté již chvátali na předposlední – sedmou.

Kunratický les je pro mě již z minulých let, kdy zde býval cíl, kultovním místem. Zažil jsem zde současnou „kometu“ mezi dvoukolkami Pepu Zimmermanna a Pavla Zalabáka jakožto spolupořadatele ve stopce. S Míšou Forstem jsme tady v roce 2008 vítali Honzíka Sýkoru s Martinkou Škardovou a „italskou devítkou“ týmu R. A. M. při jejich slavném vítězství. Loni jsme s Trampem a Fandou Blümelem drželi palce Petrovi Grafkovi a Jardovi Matějkovi při triumfu s civicem. Letos se vložka jela obráceně. Zatímco zbytek naší sestavy vyrazil po směru trati do lesa, já setrval u startu vychutnat si odjezd především speciálů WRC. Potěšilo mě setkání se Zuzkou Eliášovou (její bratr Adam je spolujezdcem a také ředitelem Rally Žiželice). Naopak mi vadila jedna „chytrá“ paní pořadatelka, obědvající zřejmě Šalamounovo hovno. Po startu Martina Hudce jsem se tedy vrátil k časovce u hlavní silnice. Zde jsem mohl mávnout přátelům a zjistit i pár dojmů. Dvoukolkám po odstoupení Kořístky (elektronika) suverénně vládli Pepa Zimmermann s Pavlem Zalabákem. Ve sžívání s cliem R3 pak přes nepříjemné zranění ruky (uřízl si kus prstu při krájení v kuchyni) pokračoval Lumír Galia. Na tři defekty žehrali Robert Čonka s Petrem Zátkem. Vadila jim především rozbitá druhá vložka. Tentýž problém stál pořádnou časovou ztrátu také jejich rivaly Libora Paula s Mirkem Kortusem. Moc mě těšilo vedení nejen v Dámském poháru, ale i ve třídě 8 Evy Vykydalové s Petrou Veselou. Nedočkal jsem se Zdeňka „Rambo“ Pokorného a Kláry Šillerové a tak jsem Klárce napsal. Odpověděla mi, že se jim při druhém průjezdu Bílého Kostela stala osudnou „Chepilova zatáčka“. S ulomeným kolem sice do cíle dojeli, ovšem pokračovat nemohli.

Jelikož po hlavní silnici kolem startu vedla trasa volného průjezdu, sledoval jsem i šťastné, soutěž dokončivší, posádky, mířící na cílovou rampu do Hrádku nad Nisou. Jako jeden z prvních jsem pogratuloval Pepovi Zimmermannovi a Pavlovi Zalabákovi k premiérovému ovládnutí dvoukolek. Vynikající posádka a super kamarádi stoupají raketovým tempem vzhůru k rallyovým hvězdám a udělali mi opět obrovskou radost:-)

Uctívač „miluje“ pobyt v Praze asi podobně, jako já v Boleslavi:-) Ze závodů nikdy nespěchá a jinak tomu nebylo ani tentokrát. Zamířili jsme proto přejezdem přes Polsko a Německo na cílovou rampu. Zhruba na polovině cesty nás a další čtyři před námi jedoucí auta předjel Radek Majer, startující tentokrát s C2 R2. Potěšilo mě, že jsme ještě stihli Pepu a Zaldu v doprovodu jejich krásných dvojčátek – hostesek Báry a Míši a hlasitého fan clubu:-) Velkou radost jsme měli z dámské posádky žlutého clia Ragnotti. Vynikající výkon podala také Martina Daňhelová s otcem Vlastou, kterým na Evu a Petru chyběla pouhopouhá vteřina a šest desetin. Kalich hořkosti naopak vypili Jirka Hladík s Hanou Vránskou. Ty zastavila porucha motoru na závěrečné erzetě, kdy již směřovali pro suverénní vítězství ve třídě 7. Na Vrchovině odpadli na úvodní vložce a nestihnou-li bratři Mičánkové (majitelé vozu) zprovoznit kita na Kopnou, jejich šance na vítězství ve třídě se stanou pouhou teorií.

Ještě dlouho po skončení soutěže seděla naše parta doplněná nejdříve o Valdu a fotografa Honzu Piláta a poté o Evu Vykydalovou, Petru Veselou a Davida Veselého v restauraci „Kamelot“ v dolní části náměstí. Setkali jsme se zde i s dosavadními sprinterskými suverény Tomášem Kostkou a Miroslavem Houštěm. Drtivá převaha jejich C4 WRC oproti konkurenci v kombinaci s kvalitou posádky je předzvěstí podobné suverenity, s jakou v MMČR dominují Honza Kopecký, Pavel Dresler a tovární fabia S2000. Velmi jsme se zasmáli například při poslouchání rozhovorů lyžaře Standy Řezáče v angličtině ve Valdově telefonu (na youtube mají ohromnou sledovanost), svůj díl dostal i mladík v bundě Trumf Rally Teamu s výrazem Sebastiana Vettela, přezdívaný „Odlovettel či „Vettelžilík“, jehož fotku přidávám ve druhé příloze:-) K domovu jsme vyrazili těsně před půlnocí ve chvíli, kdy již dávno zmizela startovní a cílová rampa a liduprázdné hrádecké náměstí vůbec nenasvědčovalo předchozímu rallyovém ruchu.

Včera mi obrovskou radost udělalo vítězství Toma Handíka ve druhém podniku domácího autokrosového šampionátu, který se premiérově konal na rychlé trati s minimálním převýšením v rakouském Nordringu. Doufám, že už mu bude technika fungovat a vrátí se na vítěznou vlnu:-) Naopak mě mrzel pár Kuby Kornfeila z prvního místa třídy Moto 3 v Grand Prix Španělska. Sleduji ho pozorně už několik let od chvíle, kdy ještě jako „dítě“ exceloval při domácím šampionátu a Alpe Adria Cupu. Tehdy jsme tam s bráchou a švagrovou byli den po Kopné fandit kamarádovi Tommy Mikšovskému. 

Nyní mě po delší době čeká volný víkend. Ten další se zároveň jedou Kopná a autokrosová republika v Nové Pace. Podařilo-li by se mi na poště dostat týden předtím nebo potom dovolenou (to ale vidím jako utopii), reálné by bylo stíhat obě akce. V opačném případě asi nepůjdu do extrémní únavy (bohužel i odpočinek je někdy třeba…) a dám zřejmě přednost od domova mnohem bližší Štikovské rokli.

 

Vlastík Resl

Foto: Martin Konopáč





Komentáře



Přidat komentář