Report - Rally Vrchovina 2012

09.04.2012

Úvodní podnik sprinterského šampionátu – Rally Vrchovina – jsem si nenechal ujít ani přes nachlazení, které přecházím vlastně už od Valašky. Sprinty mi proti poněkud fádnímu MMČR (na špici jsou karty rozdané a slabší třídy tam prakticky vymřely) přijdou v současné době atraktivnější díky početnějšímu a pestřejšímu startovnímu poli a mnoha mým želízkům v ohni. Především mě při nich ale tolik nelimituje stále větší problém s výběrem dovolené (systém sobota – neděle mi osobně vyhovoval daleko více než pátek – sobota). Také tentokrát jsem vzhledem k situaci v práci (přes několik dlouhodobě nemocných ještě vedení zužuje stavy, na což doplatil například Tramp) neměl nárok. S radostí jsem proto uvítal možnost vyrazit s panem Profesorem Jaroslavem Ginslem a Kubou Venclíkem (špióni posádky Honza Dohnal – Tomáš Grega) v pátek kolem druhé hodiny. Cesta ubíhala za příjemného debatování v pohodě i přes očekávaný nápor cestujících na Velikonocemi prodloužený víkend.

Někdy kolem páté jsme přijeli do Kunžaku do servisní zóny. Ta byla natažena po silnici dobré dva kilometry. Všude už panoval čilý ruch. Přijížděly závodní, doprovodné i obytné vozy a stavěly se stany. Pokochal jsem se pohledem na Citroën C4 WRC Tomáše Kostky, pozdravil jednoho z favoritů Mácu Semeráda, mechanika Racing Service Honzu Lašťovku (věnuje se především fabii Pavla Vedry), mechanika Montcar Autosport Davida Veselého (syn spolujezdkyně Petry Veselé) a fotografa Honzu Piláta a vzhledem k mrholení (počasí bylo ponuré celou cestu) využil azylu přístřešku nedalekého občerstvení. Pivo Hostan jsem pil poprvé a docela se dalo, jídlo bylo kvalitní a dvě mladé obsluhující a skvěle se doplňující berušky (blondýnka a černovláska) v černých legínkách ještě lepší:-) O vzruch se postarala partička značně alkoholem zmožených „domorodců“ v čele s borcem, přezdívaným „Děda“:-) Při čekání na příjezd Honzy Dohnala z technické přejímky a Honzy Sýkory z testu jsem opět pozdravil několik kamarádů (Standa Kafka, Míra Svoboda, Richard Nesvadba, Patrik Rujbr atd.) a zjistil zákulisní novinky. Můj pobyt ve stánku se nakonec protáhl až do setmění. Nocleh mi totiž zařídil Syky v bydlíku s mechaniky a tak jsem čekal, až dokončí svoji intenzivní práci a přesuneme se do, zhruba, dvacet kilometrů vzdálených Slavonic. Právě na tamním náměstí se nacházela startovní a cílová rampa i ředitelství soutěže. Zde kluci odstavili lancera i bydlík nedaleko hotelu „U Růže“, v němž bydlela většina týmu. Následné posezení v restauraci „V Mázhauzu“ (loni jsme tam popíjeli s Trampem) výrazně vylepšila oslava Sykyho dvaatřicátých narozenin – padlo dost plzeňských piv i zelených:-) Akce se nezúčastnil Uctívač. Ten dorazil do centra dění už ráno, aby v sedm večer obětavě vyrazil zpět na Mladoboleslavsko Honzíkovi pro pneumatiky, potřebné vzhledem k očekávané pneumatikové loterii.

Svítání, kašel a těšení na závody mě včera probudily velmi brzy. Ještě před snídaní „U Růže“ jsem si tak stihl křížem krážem prošlápnout nádherné historické centrum Slavonic. Vedle uliček, plných nádherných domů, mě zaujal zbytek opevnění a Jemnická brána, kousek níž stála před jedním z penzionů zaparkovaná červená Alfa Romeo Martina Rady. U jiného penzionu parkoval komentátor startovní a cílové rampy Milan Hauer. Na náměstí několik pořadatelů připravovalo vše pro slavnostní ceremoniál:-) V devět hodin pak konečně nastal hlavní bod mého výletu do oblasti České Kanady – s kdyňskými kamarády Robertem Balcarem a Jardou Hrubým jsme nabrali směr RZ2.

Velezkušený a stovkami soutěží protřelý fotograf Robert opět připravil naprosto precizní harmonogram. Navštívit jsme měli RZ2 v obci Markvarec, následně zde setrvat na „šestku“ (na ní se však vrátit asi kilometr a půl po směru trati do ostré levé zatáčky po obrovském náletu na širokém) a poté ještě stihnout závěrečnou „sedmičku“. Realizování tohoto plánu vyžadovalo přijet autem z jediného možného příjezdu (návaznost erzet na pětníku totiž blokovala většinu příjezdových cest). To nepochopila většina ostatních diváků. Ti se sice méně nachodili, leč najezdili nesmyslné množství kilometrů a především proti nám stihli minimum. Už po příchodu k zábraně, zvýrazněné ještě napříč zaparkovaným autem jednoho z pořadatelů, nás čekalo první překvapení. Z vložky se přiřítila xsara WRC Romana Odložilíka, chvátajícího do Slavonic na slavnostní start. Zřejmě kdesi v této oblasti bydlel a neměl jinou možnost příjezdu, ovšem WRC na trati hodinu před startem bylo nečekaným zpestřením:-)

Divácké místo v obci Markvarec bylo luxusní. Ať si divák stoupl kamkoliv, viděl několik zatáček a mírných nerovností silnice. Potkali jsme zde zástupce Sýkora Racing v čele s Jardou Houbou (naposledy jsme je viděli chvilku předtím na snídani) i stále početnější fan club Pepy Zimmermanna a Pavla Zalabáka, debutujících s cliem R3 a zároveň v klasifikaci MČR sprintrally. Nechyběly tradiční vlajky, avizované hostesky dvojčátka Bára a Míša a také poradce sympatické posádky Honza Krečman. Od něj jsem se dozvěděl potěšující zprávy, týkající se Thermica Rally Lužické hory. Na rozdíl od loňských dvou sekcí si letos AJR vynutila divácky výhodnější sekce tři (2 – 4 – 2). Mezi přihlášenými pak díky Lausitz Cupu a propojení s DRS figurují jména jako Matthias Kahle a Olaf Dobberkau. Poprvé od roku 2007 tak na našich tratích uvidíme překrásné porsche.

Pak už jsem se konečně dočkal. V dáli se ozval charakteristický zvuk a po chvíli se zrakům diváků zjevil krásný lancer WRC se startovním číslem 1 posádky Antonín Tlusťák – Jan Škaloud. Nasazení prvních devíti posádek mě nadchlo, stejně jako výsledky po úvodní rychlostní zkoušce. Za skvělý SMS info servis patří speciální poděkování Zuzance Bulkové, byť bych jí ještě raději viděl s námi u trati:-) Vtěsnání borců s různorodou technikou do několika vteřinek slibovalo neskutečná dramata. Překvapením pro mě nebylo vedení okruháře Tomáše Kostky s C4 WRC. Toho jsem tipoval na hlavního favorita hned, co jsem se od Valdy dozvěděl o jeho plánech účastnit se sprinterského šampionátu.

Ve startovním poli mě mrzela absence dvou kamarádů. Jirka Hladík při návrtu do sprintů a premiéře se spolujezdkyní Hankou Vránskou Sichovou údajně nenastartoval kitovou felicii (bratři Mičánkové jí v zimní pauze získali od Libora Paula výměnou za fabii) před startem. Popravdě po návštěvě jeho testování před týdnem v Bělé mě to vůbec nepřekvapilo. O přípravě vozů východočeských bratří Mičánků jsem slyšel v minulosti už dost, ale až výlet do Bělé s Hanďasem dokázal, že jejich předchozí kritici byli ve svých vyjádřeních ještě hodně umírnění. Shrnuto jedním slovem – TRAGÉDIE!!! Neprojel už ani divácky atraktivní Jirka Sojka, bojující s ignisem proti nadvládě hond. Ten pro změnu na první vložce skončil ve stromě a své auto notně poničil. Po postupném úbytku diváků jsem po dlouhé době potkal rekonvalescenta Honzu Jinderleho a rodiče Zdeňka Hrůzy. V té době přímo před našimi zraky hodil své polo na střechu mladý Jakub Urban. Diváci mu sice rychle pomohli zpět na kola (pořadatelé jen přihlíželi) a po problémech s dovřením dveří pokračoval, ovšem nedostal se ani do cíle erzety. Z pole poháristů jsem pak byl svědkem odstoupení otce a syna Mandausových, o rychlostku později skončily speciály WRC pilotované Karlem Trněným a Jaromírem Tomaštíkem.

Dvouhodinové čekání na druhý průjezd této vložky nám skvěle uteklo. V klídku jsme došli zpět do levého odbočení. Teprve nyní jsem si uvědomil, v jakém kalupu se posádky do té ostré zatáčky přiřítí. Stopy z jejich předchozího brzdění vedly ve dvou případech až daleko po hlavní silnici do vypáskování. Potěšil nás stánek, propagující internetový server Rallylife. Jarda Hrubý na občerstvení a lukrativní divácké místo navnadil Máru Sekáče a osazenstvo jeho vozu. Jejich více než hodinu trvající příjezd mě utvrdil o skvělém Robertově plánu. Navíc přijeli odjinud a tak neměli šanci přesunu na následující „sedmičku“. Jarda Houba už ráno po informacích „rosničky“ Honzy Kaila předpovídal, že dešťové přeháňky přijdou až po jedné odpolední. Přesně tak se stalo. Zataženou oblohou sice občas prosvitlo slunce, především však, vedle výrazného ochlazení, co chvíli mrholilo.

Jelikož jsme stáli kousek před koncem rychlostní zkoušky, vnímali jsme už větší odstupy mezi některými posádkami. Suverénně vedl Kostka, naopak dosud druhý Odložilík po hodinách přepustil pódiové pozice Jakešovi a Sykymu. Všichni tři se srovnali do necelých šesti vteřin. Dílčím druhým časem se blýskl Lumír Firla. Ztratil naopak na blinkry jedoucí Honza Dohnal, jenž v úvodu testu poškodil řízení a postaral se o práci mechanikům v následném servisu. Mrzela mě absence Martina Vopatřila. Jeho C2 R2 zradil – stejně jako na Valašce felicii – motor. Během průjezdu posledních sprinterů jsme se už přesouvali lesem k autu, abychom bez stresu stihli přejezd. V pravé zatáčce jsme se tak stali svědky jejího probrzdění Pavlou Tydlačkovou, která vyměnila „sviště“ za felicii po Radimu Kryštofovi.

Závěrečným navštíveným místem bylo krátce po startu pravé odbočení před nájezdem na mostek na spoustě vytahaného bláta v Matějovci. Diváků z nedalekého Rakouska zde bylo snad ještě více, než Čechů. Opět přišly dešťové přeháňky. Hned v úvodu došlo k rozuzlení – chyběl Jakeš. Vzápětí jsme se dozvěděli o jeho havárii. Přesto musím smeknout, že po odchodu od Kresta Racing a změně spolujezdce (Petr Gross nyní navigoval Roberta Adolfa a Mirkovi četl noty Krestův mechanik Ladislav Kučera) opět statečně bojoval o nejvyšší příčky. Doufám, že mu tento karambol až příliš nezasáhne do údajně hodně omezeného finančního rozpočtu a na Lužických horách bude zpět na trati. Některé posádky zde měly, díky vlhké silnici a vytahanému bordelu, opět problém trefit odbočení a musely využít možnosti otáčet se na mostku před „mlíkem“ – Zdeněk Pokorný a Jirka Sutr to zvládli, Pavle Tydlačkové (nezatočila doleva po cestě na mostek ale doprava ven z trati, kterou předními koly opustila) museli zpět na trať pomáhat diváci. Po průjezdu Pavla Vedry (stejně jako na Valašce jel velmi hezky a spolehlivě) jsme vyrazili do Slavonic k cílové rampě.

Ještě než jsme stihli zaparkovat, zahlédli jsme v diskusi s Evou Vykydalovou Pepu Koukolu, jehož profil brzy vyjde na ewrc. Robert vyrazil vrátit vestu, já sbírat dojmy. Mirek Plíhal potvrdil svá slova před soutěží, že se jede s octavií WRC hlavně učit. Také Jirka Sutr s Ivanem Říhánkem hodnotili premiéru s „cé dvojkou“ týmu Montcar Autosport (loni s ní v Poháru ČR exceloval Pepa Zimmemann) podobně a kvitovali spatření cílové rampy. Suverén třídy 7 Robert Čonka se ani příliš neradoval z šesti a půlminutového náskoku před druhým Heringem. Po odchodu Kopáčka a Galii, při absenci Paula a odstoupení Kryštofa a Hladíka zbylo z kdysi početné a populární třídy torzo. Pogratuloval jsem ještě Pepovi Zimmermannovi, Pavlovi Zalabákovi a Martině Škardové (Syky odjel, podobně jako Tomáš Kostka, na závěrečnou technickou kontrolu s autem) a nechal se Robertem odvézt do již téměř vylidněného a vyklizeného servisu, kde jsem byl opět předán panu Profesorovi. S ním, Kubou Venclíkem a za námi dodávkou jedoucím Tomem Gregou jsme ještě stihli povečeřet a probrat dojmy na „ranči“ (tuto restauraci mi kdysi ukázal Milan Hauer) mezi Pelhřimovem a dálnicí D1, po níž jsme pak bez dalších zastávek dorazili domů.

Měl-li bych první sprint sezóny hodnotit, pak předně mi vrátil chuť nadále se věnovat mé celoživotní lásce – motoristickému sportu. Vzhledem k některým předchozím událostem jsem už totiž měl občas nutkání slevit ze svého nasazení a věnovat se něčemu jinému. Takhle ale ještě nějakou dobu (asi až do smrti) snad vydržím:-) Perfektním zpestřením je účast Kostky s C4 WRC, byť se tím souboj o titul hrozí stát jednoznačnou záležitostí. Potěšilo mě, že i Pan Profesor nejvíce ocenil výkon Sykyho a Mácy Semeráda – dle jeho slov oni předváděli ten největší sport. Příjemně mě překvapil Martin Bujáček (už nejel tak rozevlátě jako v minulosti a tím byl rychlejší) a stále se lepšící Martin Hudec a Jaroslav Pešl. Hodnotu výsledků jich všech ještě zvyšuje fakt, že se v popředí pohybovali od začátku soutěže a neutrpěli jej díky odstoupení soupeřů. Více jsem čekal od Tondy Tlusťáka, ale i tak pohled na jeho lancer WRC stál za to – holt WRC je WRC a to je a bude královská kategorie rallye. Mezi dvoukolkami mě potěšilo další výrazné zlepšení Josefa Petáka, jenž Vrchovinu pojal jako ostrý test a sžívání se s R3. Po první slabší etapě na Valašce v té druhé výrazně zrychlil a tentokrát to bylo ještě lepší. Letitého a nesmrtelného ignise po Tarabusovi a Dunovském přivezl na druhém místě rychle se adaptující Robert Kořístka, za bronzovým Martinem Vlčkem (jeho přestup z lanceru do S1600 je zpestřením) skončil po několika chybičkách na brzdách Pepa Zimmermann. Pohár ČR po odchodu loňských lídrů poněkud stagnuje, zaujal mě v něm především bývalý účastník volných pohárů Jiří Kašpar s octávii.

To je tedy ode mě k Vrchovině vše. Nyní mě čeká sepsání několika tiskových zpráv, které se vzhledem k výsledkům budou psát s radostí:-) Příští neděli bych rád zavítal do Humpolce, kde pro změnu zahájí svoji sezónu domácí autokrosový šampionát. Takže budu opět reportovat:-) Přeji všem krásné prožití velikonočních svátků:-)

 

Vlastík Resl

Foto: Martin Konopáč





Komentáře



Přidat komentář