Report - Valašská Rally 2012

26.03.2012

Mojí první letošní navštívenou automobilovou soutěží byla Bonver Valašská Rally – druhý podnik MMČR. Přes přetrvávající Trampovo marodění se mi podařilo vybojovat na pátek záskok a po čtvrtečním „soustředění“ na Rožátově s Milanem Hauerem, Klárou Šillerovou a Tomem Handíkem mě v pátek ráno stáhla Klárka cestou do práce na Černý Most. Původně sice měla na Valašce navigovat Romana Štefana v nově postaveném cliu R3 týmu Ralex Sport, ovšem proti byl úředník s argumentem, že na přihlášení jejich vozu má třicet dní času… Na Čerňáku mě přesně v domluveném čase naložili Uctívač s Bárou a Robertem a vyrazili jsme na Východ:-)

Za nádherného slunečného počasí po „nejdražších schodech Evropy“ (Robertovo označení tankodromu D1) a s tradičními zastávkami na snídani a tankování cesta parádně utíkala. Ve Valašském Meziříčí jsme se ubytovali ve velmi hezkém penzionu Magnolie, což zařídila domácí Pavlína Tydlačková, a přemístili se do Autocentra Lukáš na závěr technické přejímky. Pozdravil jsem zde prodejce firmy OMP Honzu Raichla, šedou eminenci českých soutěží Pluta:-) a závodníky Jirku Venuše, Vlastíka Morkuse, Martina Vopatřila s Jirkou Žeravíkem a zatím ještě usměvavé Wendu Kopáčka s Petrem Pickou. Právě přestup loňských sprinterských suverénů třídy 7 z fabie do imprezy N14 plzeňského týmu ROTO byl pro mě jedním z největších taháků soutěže. Ohromně zvědav jsem byl také na nově sestavenou posádku Pavel Valoušek – Lukáš Kostka, startující tentokrát s peugeotem maďarského týmu Tagai Racing. Zajímá mě také další budoucnost ještě loni jednoho z elitních týmů, poskytujících auto mj. právě Valdovi – Kronos. Zaslechl jsem totiž něco o velkých dluzích a nedostatku zájemců o pronájem vozů tohoto týmu. Už chápu smysl nevraživosti francouzských šéfů proti škodovkám, které peugeota doslova převálcovaly. Spolujezdce vyměnil také „loňský král nesmrtelných civiců“ Adam Kobliha. Premiérově vedle něj usedl zkušený Karel Žáček. Velmi jsem se těšil na návrat Josefa Petáka a Aleny Benešové mezi dvoukolky, jemuž nezamezily ani připomínky technických komisařů vůči jejich cliu R3. Třešinkou na dortu pak byl start Emila Trinera s Martinkou Škardovou, zaskakující na horkém sedadle jeho fabie za Katku Achsovou. Čas mezi technickou a ostrým startem jsme vyplnili posezením v restauraci U Šamana. Také zde panoval čilý předzávodní ruch. U vedlejšího stolu seděli se svým týmem Martin Rada a Jaroslav Jugas, kousek dále bratři Petr a Pavel Pelechové. Na pokec za námi dorazil Ivan Říhánek, čekající na návrat jeho pilota Vlasty Daňhela z obchodního jednání. Nejpříjemnějším překvapením byl ale nečekaný počet čtyřiadevadesáti převzatých posádek. Jasně, pomohlo tomu i přidružení Poháru K4, ale i samotné startovní pole MMČR zatím nenaplnilo všeobecné očekávání rapidního úbytku posádek ve velkém mistráku.

U Šamana jsme se potkali s domácí partou příznivců, sdružených pod názvem SDF – Sbor dobrovolných fandů. Dle samolepek na jejich autech a vlajek fandí vedle domácí hrdinky Pavlíny Tydlačkové alias „Karel“ (ta premiérově vytvořila dámskou posádku s Pavlou Fričovou) především týmům JT Říha Group, Orsák Rallysport, Sýkora Racing a MH Racing. Na úvodní rychlostní zkoušku – Špičky – jsme využili možnost vyrazit za nimi a nebloudit (oficiální program soutěže, postrádající celkovou mapu, byl totiž otřesný). Cestou jsem se dozvěděl, jaký rozdíl je mezi SDF a dalšími nepřehlédnutelnými nadšenci – Wallachian Ultras. První skupina je přece jen kultivovanější, ukázněnější, a byť se alkoholu nezříká, pije s určitou mírou:-) V levé zatáčce v aleji jsme pak narazili na další ostrou partičku – rowdies fotbalového Baníku Ostrava v čele s totálně společensky unaveným Bazalbubem (ten později při několika nekontrolovaných pádech ztratil mobilní telefon). Ti byli vybaveni šálami Baníku, neb plánovali v sobotu cestou z Valašky povzbudit své hrdiny na Slovácku.

Už průjezd posádky se startovním číslem 1 – Václav Pech – Petr Uhel, byl předzvěstí parádní podívané. Obrovské nasazení předvedli také Honza Kopecký a Roman Kresta, s citroënem DS3 Honza Černý a především debutant mezi „velkými kluky“ Wenda Kopáček. Jeho šestý absolutní čas a první ve třídě 3 byl jako z říše snů. Během průjezdu početného pole se setmělo a my se přemístili směrem k našim zaparkovaným autům do levého odbočení ke stánku, kde jsem potkal českého „Martina Holmese“ Michala Forsta:-) Přišlo však první zklamání – přímo před námi zradilo polo Vlastu Daňhela s Ivanem Říhánkem. Do cíle vložky se sice ještě setrvačností a za pomoci obětavých tlačících fandů dostali, poté však už auto odmítlo poslušnost definitivně.

Už při průjezdu pole poháristů jsme si uvědomili první totální zkrat pořadatelů. Přestože nedošlo k žádnému záseku, v době plánovaného druhého průjezdu prvních posádek touto erzetou, byl na trati ještě v plném proudu pohár. Neschopnost organizátorů zvládnout počty prvního stupně základní školy v kombinaci s nemožností posádek zahřát pneumatiky na kratičkém úseku mezi provizorním servisem na silnici v Hustopečích nad Bečvou (tam prý navíc byla naprostá tma) a startem způsobilo nejdříve zhruba padesátiminutovou prodlevu a následně pouze volný průjezd. Nic více, než rychlý přesun ke startu čtvrté vložky – Helfštýn – už jsme stihnout nemohli. Nejužší špička nám sice ujela a prvním, kterým jsem stihl mávnout, byli Tonda Tlusťák s Honzou Škaloudem. Následoval další organizační kolaps. Po odjetí nízkých startovních čísel zablokovali příjezd k časovce odjíždějící diváci. Ne všechna auta se pak prokousala ke startu ve svém pořadí, Julius Gál od Jirky Navrátila přiběhl alespoň bez auta. Nemalý problém způsobil autobus s papaláši Škoda Auto, dorazivších shlédnout „klenot“ fabriky – fabii R2. Později jsem se dozvěděl, že obrovské problémy s tímto busem vznikly i u „pidi servisní zóny“, kde frajeři rovněž vyskákali z busu, zablokovali vjezd do servisu a zanechali tam jen bezradnou stevardku. Servis byl prý vůbec kapitola sama pro sebe. V jednom bylo nahňancané hlavní startovní pole, ve druhém poháristi. Nedostatek prostoru vyřešili pořadatelé vyštosováním podvalníků i po třech na sebe v místě plánovaného uzavřeného parkoviště. Večer pak náhle zjistili, že vlastně „úpéčko“ není kam umístit. Oznámili tudíž, ať týmy dodrží pětačtyřicetiminutovou dobu pro večerní servis a auta nechají normálně pod stany. Start do sobotní etapy se nakonec údajně uskutečnil přímo ze servisu. Dle nepotvrzených informací ředitel soutěže Miroslav Hošák po zásahu sponzorů večer nadýchal dvě promile…

Právě informace o neskutečném chaosu v servisní zóně nás odradily od její návštěvy. Přednost dostalo hledání podniku v centru Valašského Meziříčí, kde by nám ještě kolem jedenácté uvařili. Vše zachránila pizzeria Millenium na náměstí. Při skvělé Plzničce a pizze se symbolickým názvem „Valašská“ jsme seděli pár kroků od startovní a cílové rampy a opět se potkali s Plutem:-) Mrzela mě informace o odstoupení Martina Vopatřila pro technickou závadu už na „dvojce“. Ještě hůře dopadl na čtvrté erzetě Roman Odložilík, jenž havaroval a notně poničil novou fabii S2000…

V sobotu ráno jsme se probouzeli ve víře, že větší chaos snad už ani zažít nemůžeme. Kritika na organizátory opravdu mířila ze všech stran a to dokonce i od domácích borců, pro něž je Valaška srdcovou záležitostí. Před hotelem jsme potkali posádky Kurka – Škubník a Macháček – Kareš, těsně před naším odjezdem dorazil sprinterský navrátilec Jirka Hladík. Na Shellce se pak ještě přidali již pouze v roli diváků Vlasta Daňhel s Ivanem Říhánkem, jejichž polo nedokázali mechanici zprovoznit ani pro pokračování v rámci SupeRally. O rychlostní zkoušce Puntík jsme slyšeli od Pájina Janiše z SDF jen superlativy. Při minimu času mezi jednotlivými průjezdy jsme se tak rozhodli strávit zde celé dopoledne. Cestou do Ivanem vybraného místa jsme se však dostali až na několikátý pokus. Autoatlas s mapou v programu se nějak neshodovaly a zoufalému Robertovi museli poradit až domorodci. Jelikož bylo času dost, bral jsem to s humorem:-)

Místo na dívání bylo lukrativní. Přestože nebylo označeno jako divácké, dorazily davy fanoušků včetně našich polských „přátel“, tropících již tradičně bordel. Při totální absenci pořadatelů a vypáskování stáli diváci dle libosti, Poláci a ultras lezli po dvou obrovských stozích slámy, posádkám běhali mávat před rychlé zatáčky a u trati mnohdy i leželi. Osobně vždy kritizuji přílišnou buzeraci, úzkostlivost a důležitost některých pořadatelů, tady to však opravdu smrdělo pořádným průšvihem.

Zde jsem při prvním průjezdu zažil své největší zklamání. Po průjezdu pátého Valdy jsme natěšeně čekali na Wendu Kopáčka, ovšem místo toho následovalo jen dlouhé ticho. Pak se sice zjevilo subaru, ovšem starší model v rukou Dana Běhálka. Nedlouho poté už jsme byli informováni o pořádném Wendově úderu krátce po startu erzety, kde údajně trefil mostek a odporoučel se dvakrát přes boudu do lesa. Wenda opět ukázal Colinovský styl, že když už rána, tak pořádná… Naštěstí vše odnesla jen technika a pevně věřím, že jeden z našich nejdravějších mladíků bude na domácí Šumavě zpět a tentokrát na cílové rampě.

Vedle nejužší špičky začal výrazně zrychlovat Máca Semerád, sžívající se s asfaltem po několika převážně šotolinových sezónách. Smekám před výkonem Honzy Černého, bojujícím s vozy třídy 3, neskutečnou kládu jeli Emil s Martinkou. To muselo srdce každého rallyového fandy zaplesat:-) Radost pohledět byla také na Itala Elwise Chentreho a slovenského mladíka Martina Kočího. Právě jeho koncepční postup kariéry se mi moc zamlouvá. Už žádným překvapením nejsou kvalitní výkony Petra Bryndy a Luboše Minaříka, kteří tentokrát měli navrch proti postupně zrychlujícímu veteránovi Petákovi. Z poháristů je vždy skvělý pohled na Petra Šimurdu s Milanem Dlouhým. Tentokrát se mi velmi zamlouvali také Tomáš Macháček s Pavlem Karešem (konečně jsem jim nepřinesl smůlu – už asi třikrát nebo čtyřikrát totiž odstoupili přímo přede mnou) a dvojice Pavel Vedra – Luboš Gešvinder.

Pauzu mezi oběma průjezdy Puntíku využil zbytek naší sestavy k přesunu vzhůru do pravého vracáku na vytahaném bordelu. Vystoupal jsem tam sice s nimi, ale vzhledem k setkávání s přáteli jsem postupně opět sestupoval dolů. Ve Wallachian Ultras doplnili Jardu „Arny“ Němce neméně radikální Vsetíňáci „Rudolf II.“ a „Potkyš“. Oba znám už z dávných let, kdy byli účastníky na Zlínsku velmi populárních cyklistických sjezdů Woodbike, jejichž aktérem a spoluorganizátorem býval i Valda a v roli pořadatelů se objevovali také můj bratr Jéňa, Pluto či „startér“ Pavel Dresler. S vyššími startovními čísly ubývalo diváků. Popovídal jsem krátce s partou z ewrc Zdeňkem Jandou, Danem Porazilem a Luďkem Ulmanem, moc mě potěšilo setkání s Petrem Starým a jeho sdělení o blížícím se návratu do kokpitu soutěžního vozu. Klapne-li to s pilotem, o kterém mi řekl, asi zaslzím dojetím:-)

Když již diváků zbylo minimum, stal jsem se svědkem kotrmelce hondy posádky Miroslav Kadlec – Daniel Janalík. Diváci jim bleskově pomohli zpět na kola a pak i mimo vozovku, takže mírně ztratili jen René Dohnal a Martin Hrachovec. Vyrazil jsem obhlédnout škody a po zjištění, že auto utrpělo pouze kosmetické úpravy, poradil jsem jim, ať zkusí soutěž dojet. Pohár totiž už čekala jen jedna rychlostka – okruhová Juřinka. Jezdec sice s autem popojel a zjistil jeho funkčnost, pak se však asi zalekl přejezdu v provozu a rozhodl se počkat na své mechaniky.

Během sledování této erzety jsem se dozvěděl o nejvážnější havárii soutěže. Na rychlostní zkoušce 6 – Odry – trefili sloup spolujezdcovou stranou Petr Kačírek s Michalem Ernstem. Velký smolař Michal musel být z vozu vystříhán a helikoptérou dopraven do nemocnice. Jedny zdroje hovořily o otevřené zlomenině nohy, jiné o poranění ruky a hlavy. Každopádně doufám, že se zotaví stejně rychle, jako ze všech těch svých předchozích karambolů s bratry Vojtěchy, úderu do klád s Tomášem Engem či karambolu na Dakaru s Alešem Lopraisem.

To nejlepší jsme si nechali nakonec – Santov, aneb legendární Bystřičku. Po další skvělé radě Pájina Janiše jsme sice dorazili do diváckého místa, ale zde nenápadnou úzkou cestičkou popojeli k nefunkčnímu hotelu „Beskydská Tatranka“ – typickému příkladu socialistické architektury. Zpoza hotelového zábradlí jsme mezi stromy měli jako na dlani přehradu a především velmi rychlý úsek na vytahaném bordelu a listí. Jelikož rychlostka začínala polokruhem, viděli jsme v každém průjezdu všechny posádky hned dvakrát. Hodně slyšet byli opět Wallachian Ultras (trnul jsem, aby je při fandění některé projíždějící auto nezachytilo), možnosti zamávat Emilovi a Martince neodolali Uctívač s Robertem:-)

Společný nápad přivítat Emila a Martinku na cílové rampě nás přiměl k odjezdu hned po jejich průjezdu. Díky dostatečné časově rezervě jsme ještě stihli posedět v osvědčené pizzerii Millenium. Pak již následovaly gratulace úspěšným kamarádům a vyslechnutí jejich dojmů. Emilovi Trinerovi dokonce dorazil zafandit fanoušek až z Kypru, který mu ve své domovině držel palce už před dlouhými dvanácti lety. Na cestu k domovu jsem se vydal s fotografy Robertem Balcarem a Petrem Frýbou a přiznávám, že podstatnou část jsem prospal:-)

Ani dnes mě příliš prostoru na odpočinek nezbylo. Už ráno na devátou jsme totiž byli s Robertem pozváni do areálu Motorland Bělá pod Bezdězem na testování posádky Josef Zimmermann – Pavel Zalabák. Tým Montcar Autosport bratří Bryndů sem dorazil s oběma netknutými vozy přímo z Valašky (Pepa jel Bryndovo, Vlastík Maxa Kneifelovo), testovali také Honza Halala svého forda, Lubor Kubát pick-upa a Fanda Zajíček nedávno dochystanou stovečku. Mezi mnoha pozvanými jsem potkal mnoho přátel a zajímavých osobností. S tak fajn lidičkami je vždy relaxace dokonalá a únava rychle ustoupí:-)

Teď už se sezóna rozběhne naplno. Pakliže se mi podaří naplnit mé dubnové plány, měl bych zavítat během pouhých čtyř víkendů na první sprint na Vrchovinu, autokrosovou republiku do Humpolce, třetí podnik MMČR Rally Šumava a mé milované Lužické hory. Takže námětů pro články a reporty bude snad dost a dost:-)

 

Vlastík Resl

Foto: Martin Konopáč





Komentáře



Přidat komentář